Vánoční skřítek

Právě mi vyšla v našich místních novinách vánoční povídka a abyste nebyli o nic ochuzeni, ráda se o ni s vámi podělím i zde :) Jedná se spíše o krátkou pohádku, tak snad vás hezky naladí, ať se můžeme společně těšit na krásné Vánoce :) Nevím jak vy, ale já Vánoce prostě miluju :D Po celým baráku mám výzdobu, pouštím si vánoční písničky, dělám vánoční kroniku a všechno fotím :D

Ale teď už jdeme číst :)

---

Vánoční skřítek

Nezbeda byl jedním z vánočních skřítků a zrovna pomáhal ostatním zdobit vánoční strom. Dával si přitom velký pozor, aby nic nepoztrácel, protože měl nadání právě na ztrácení věcí. Nutno však říci, že všechny věci vždycky zase našel. Ostatní skřítkové se mu posmívali a někteří se mu obloukem vyhýbali, z čehož byl Nezbeda smutný, protože toužil po tom, aby ho ostatní měli rádi. Každoročně se o Štědrém večeru konalo zpívání koled pod stromkem a Nezbedu nikdy nepřizvali.

Tu k němu přiběhla skřítka Lumpa. Košíček měla plný perníčků a jedním se zrovna ládovala.

„Ty jsou na vánoční strom,“ zazubila se a začala perníčky věšet na větývky. Strom byl obrovitánský a skřítkové po něm šplhali a skákali jako kamzíci.

„Už jsi slyšel tu novinu?“ zeptala se Lumpa celá rozjařená.

„Novinu?“ podivil se Nezbeda. Jemu zase nic neřekli.

„Mají k nám namířeno elfové!“ vyhrkla Lumpa s očima navrch hlavy. I Nezbeda vykulil oči.

„Elfové? Vážně? Jak to?“

„Dorazí před Štědrým dnem. Stařešinové jim chtějí předat vánoční dar jako poděkování, že nás již po staletí chrání před zimními vlky.“

„To je moc pěkné, ale…“

„Ale co tak najednou? A jaký dar?“ nenechala ho Lumpa dokončit větu. Byla z toho celá ku vytržení. „To je právě ono! Skřítkové objevili u zamrzlých vodopádů něco zvláštního. Vypadá to jako třpytivá vánoční ozdoba, jenže jsou na ní vyryté elfské runy. To je něco, viď? Elfové ji zřejmě ztratili a díky nám je teď nalezená.“

„To je parádní,“ zaradoval se Nezbeda. „Uvidíme elfy!“

„Taky se nemůžu dočkat!“ Lumpa ho chytila za svetr a táhla pryč. „Pojď, starosta po nás chce, abychom utřídili všechnu vánoční korespondenci, kterou si skřítkové a elfové za poslední léta vyměnili. A víš co je na naší práci nejlepší?“ Lumpě zazářila modrá očka a Nezbeda se musel usmát, protože měla od zimy úplně červený nos.

„Ne, co?“

„Ten elfí klenot je uložený na radnici. Můžeme se na něho podívat. Tajně, samozřejmě,“ ztišila hlas a zahihňala se. „Už máš nakoupené vánoční dárky?“

Procházeli vesničkou mezi nazdobenými stánky, odkud se linula sladká vůně pečených kaštanů, skořice a medoviny, oči lákaly blyštivé ozdoby, dřevěné hračky a malované obrázky a náměstíčko i uličky ověnčily girlandy s červenými pentlemi. Sníh jim křupal pod botami a bílý poprašek se stále sypal z nebe. Vesnička stála uprostřed lesa a vůně jehličí byla všudypřítomná stejně jako vánoční nálada.

Nezbeda vyjmenoval Lumpě, co všechno pořídil pro své příbuzné a skřítka se zasmála.

„Tak doufám, že všechny dárky letos opět nepoztrácíš. Pamatuješ si, kam sis je uložil?“

„No jistěže ano,“ ohradil se Nezbeda trochu uraženě. „Není pravda, že všechno poztrácím, jenom mám občas smůlu a věci kolem mě… prostě mizí.“

Lumpa se dál smála. „Mně to vlastně přijde roztomilé.“

„To nechápu proč,“ mračil se Nezbeda, zatímco vcházely do budovy radnice. Lumpa měla na sobě šatičky s kožíškem a jak poskakovala po schodech, na špičaté čapce se jí pohubovala bambule. Nezbedovi čapka pořád padala, a tak si ji přitáhl více do očí.

Lumpa ho zavedla k jedněm z mnoha dveří. Nebyly zamčené. Ve skřítčí vesničce se nekradlo, na něco takového nebyli skřítci schopní ani pomyslet. Nezbeda poznal, že se jedná o starostovu kancelář a začal být nervózní.

„Není tady, honem!“ vypískla Lumpa a přicupitala k dřevěnému stolu, kde ležela malá krabička. Nezbedovi vzrušením bušilo srdce. Lumpa krabičku pomalu otevřela a Nezbeda zalapal po dechu. Ozdoba byla nádherná. Třpytila se a zářila, pohlcovala světlo a lámala ho na tisíc drobných paprsků. Měla tvar koule, a když jste se zahleděli zblízka, spatřili jste elfí runy.

Lumpa se jí neopovažovala dotknout. Nezbeda po tom však mocně zatoužil.

Skřítka krabičku nečekaně zacvakla a táhla Nezbedu pryč. „No není nádherná?“ rozplývala se, zatímco mířili do skladu mezi hory svitků. Nezbeda na ozdobu nemohl přestat myslet. Najednou si představoval, jak ho všichni nosí na rukou a každý chce být jeho kamarád, jen když jim tu ozdobu na chviličku půjčí.

Vymluvil se, že si musí odskočit, ale ve skutečnosti se vrátil do prázdné kanceláře. Krabička tam pořád byla. Nezbeda ji otevřel a na okamžik zatajil dech. Pak vzal ozdůbku do ruky. Studila jako kus ledu.

Náhle zaslechl vrznout kliku.

Zpanikařil. Srdce mu mlátilo do žeber jako šílené. Rychle zaklapl krabičku a vzápětí vešel starosta. Zůstal na Nezbedu zaraženě zírat a pak se zamyšleně zatahal za dlouhý vous.

„Nezbedo. Něco tu hledáš?“

Nezbeda se potil. „Vlastně ano, pane Starosto. Vás. Chtěl bych požádat o… o zapojení do zpěvu koled u vánočního stromu.“

Starosta si povzdechl a usedl za stůl. „Ale Nezbedo, dobře víš, že tohle je kolektivní záležitost. Musíš být vybrán ostatními skřítky. To s nimi si promluv.“

„Dobře, pane starosto, moc se omlouvám, že jsem obtěžoval a… nashle!“

Nezbeda vypálil ze dveří a pádil zpátky do skladu. Lumpa se na něho zkoumavě zadívala. „Co se ti stalo?“

„Vůbec nic,“ Nezbeda si otřel čelo. „S čím ti můžu pomoct?“

Dali se do třídění svitků, když vtom se dovnitř vřítil starosta s několika dalšími skřítky. „Ty!“ ukázal prstem na Nezbedu, v obličeji byl celý rudý. „Kde to je!“

„Co-co,“ koktal Nezbeda. Měl pocit, že každou chvíli omdlí.

„Ta elfí ozdoba!“ zahřměl starosta. „Je pryč! A ty ses ochomýtal u mě v kanceláři!“

„Pryč?“ Nezbeda zbledl. „Ale já jsem ji vrátil! Chci říct, že… jen jsem se jí chtěl dotknout, vážně, podívat se zblízka, ale vrátil jsem ji zpátky do krabičky.“

Lumpa se jemně dotkal jeho ramene. „Určitě? Víš přece, že jsi…“

„Nech toho!“ Naštval se Nezbeda. „Ona tam byla se mnou!“ vykřikl náhle a obrátil se na Lumpu. „To ona mě tam zatáhla a ukázala mi ozdobu. Byla z ní celá vytřesená!“

Lumpa na něho zůstala zírat a on si najednou uvědomil, co udělal. Vidět bolest a zklamání v jejích očích pro něho bylo větší ranou, než si býval myslel, že zvládne snést. Skřítka smutně sklonila hlavu. Nezbeda přeci věděl, že by nikdy v životě nic nevzala.

„Je to pravda?“ otázal se překvapeně starosta. Skřítka přikývla.

„Ano, ale nic jsem nevzala. Přísahám!“

Starosta se mračil. „Jestli se ta ozdoba do večera nenajde, zůstanete oba na Štědrý den zavření tady!“

Lumpa se zděšením chytila za srdce. „To ne!“

Starosta vypochodoval a skřítka se smutně obrátila na Nezbedu.

„Lumpo, já… nechtěl jsem…“

„Jak jsi mohl být tak zlý?“

„Já… ty to nechápeš! Nevíš, jaké to je, když tě všichni odstrkují! Nemít žádné kamarády! Kdyby řekli, že jsem tu ozdobu vzal… už nikdy by mě neměli rádi.“

„Ale já tě měla ráda. Přesně takového, jaký jsi. Bez toho, abys předstíral, že jsi něčím víc nebo že neztrácíš věci. Myslela jsem, že jsem tvá kamarádka. Myslela jsem, že ti to stačí.“

S tím se skřítka otočila a odešla. Nezbeda tam zůstal stát a zíral na otevřené dveře. Skřítčina slova mu rezonovala v uších i v hlavě a zarývala se mu hluboko do srdce. Jak jen mohl být tak slepý? Nejlepší kamarádku měl celou dobu před nosem, nic víc přeci nepotřebuje. Proč se chtít zavděčit skřítkům, které ani pořádně nezná, když ho jeho vlastní rodina a kamarádka milují i se všemi jeho chybami. Ztrácí věci. Ale vždycky je zase najde.

Vtom mu to došlo. V té panice měl úplné zatmění. Příchod starosty do kanceláře ho natolik vyděsil, že sice zaklapl krabičku, ale ozdobu si přitom strčil do kapsy.

Rukou nahmatal zadní kapsu kalhot. Skutečně. Byla tam.

Jaký jsi hlupák, Nezbedo!

Honem běžel za starostou a všechno mu vysvětlil. Starosta byl shovívavý a hlavně vděčný, že se ozdoba našla a elfové dostanou svůj vánoční dárek. Vzápětí Nezbeda spěchal najít Lumpu. Jak předpokládal, seděla na lavičce u vánočního stromu a jedla perníčky. Vždycky se cpala perníčky, když byla smutná.

„Lumpo, moc mě to celé mrzí!“ vyhrkl a chytil ji za ramena. „Měla jsi ve všem pravdu, byl jsem takový pitomec! Chtěl jsem být se všemi kamarád, ale opravdového přítele jsem přehlížel. Nepotřebuju nikoho, žádného z těch nafoukaných koledníků, když mám tebe. Jestli mi můžeš odpustit, strávila bys se mnou a mou rodinou Vánoce?“

Lumpa se celá rozzářila. „Moc ráda!“

A tak Nezbeda zažil ty nejkrásnější Vánoce za celé roky.