Hranice dvou světů

Nový úryvek z chystané knihy Spojení duší - Znamení draka je tady. Co na něj říkáte? Budu ráda za vaše komentáře pod článkem :)

Rozhostilo se ticho doprovázené pouze šuměním větru. Vika se zadívala k obzoru a povzdechla. Jednou jim vyprávěla, že jako malá vyrůstala v pohraničí. V malinké chaloupce se svou babičkou. Tyčil se nad nimi les a pěšinkou se dalo dojít až k hranici. Stál tam pouze jednoduchý plot. Pár stlučených prken. Lidé věděli, že proti magii je ani ta nejtlustší zeď neochrání. Přes plot se ohýbaly obrovité větve, z nichž visely liány, a z korun se ozýval skřek opic. Za tím maličkým plotem byl jiný svět.

„Babička mě nikdy nevarovala,“ vyprávěla tenkrát Vika. „To bylo to zvláštní. Znala jsem všechny ty strašidelné historky, ale babička mě nikdy nevarovala. Nemluvila o té zemi špatně, nebála se, když jsem chodila do lesa k plotu. Jen mě nabádala, abych ho nepřelézala, že by mě mohl odnést pavián. Docela vtipný, ne? Bála jsem se paviánů, ale krvelačných nestvůr ne.“

„Přelezla jsi ten plot?“ ptala se Narah s očima navrch hlavy.

„Jasně že přelezla,“ smála se Vika. „A opravdu jsem viděla paviána, takže jsem upalovala zpátky, jen se mi za patami prášilo! Bylo mi tehdy asi osm.“

„A to jsi opravdu nikdy neviděla nikoho z nich?“

„Z nich?“ ušklíbla se Vika. „Myslíš z bezduchých?“

Narah napjatě přikývla.

„Ne. Nikdy. Ale babička ano. Občas chodívala do lesa, vyšla ještě před rozbřeskem a vracela se za soumraku. Ty dny jsem měla nakázáno zůstat doma. Věděla jsem, že chodí za hranici, ale nikdy jsem se neodvážila zeptat, co tam dělá. Tehdy jsem si říkala, že tam má kamarády. Že lidé za hranicí nejsou tak zlí.“

„Věříš tomu?“ zeptala se Diara.

„Ne. Bylo mi jedenáct, když bezduší vyplenili sousední vísku. Zabíjeli ženy i děti. Spoustu těch lidí jsem znala. Zabíjeli ve jménu Uchvatitele. Mnoho takových vesnic padlo pod jeho nadvládu a hranice byla zbořena. Bezduší pak postavili novou a jejich území rostlo. V takových dobách naší zemí procházela vojska a v lesích tekla krev. Král si Uchvatitelovy výpady nenechal líbit. Jenže stejně nikdy nevyhrál.“

„Uchvatitel je prý nesmrtelný,“ zašeptala Narah. „Z rukou mu prý tryská magie.“

Vika trhla rameny. „Co já vím.“

Diara zamrkala. Vybavovala si ten rozhovor, jako by to bylo včera.

Ticho se prohlubovalo.

„Radši už pojďme,“ řekla náhle Narah a obě dívky se zvedly k odchodu. Diara je chtěla následovat, ale pak uslyšela ten zvuk. Lomoz a skřípění. Hlasy.

„Co je to?“ pípla Narah a Diara se narovnala, aby viděla do dvora.

„To je brána.“

„Otevírá se brána?“ divila se Vika, zatímco natahovala krk. „Teď za večera?“

To bylo hodně zvláštní. A hodně zlověstné.

Brána se skutečně otevřela. Dovnitř vjeli jezdci. Měli pláště, ale ve svitu měsíce se pár z nich zableskla ukrytá zbroj. Uprostřed jízdy seděl na koni muž. I z té dálky Diara rozpoznala, že muž má nahou hruď a na hlavě má kuklu. A ruce svázané za zády. Ti muži kolem něj ho hlídali.

Velitel jízdy seskočil ze sedla. Stanul před dvěma kněžkami, které skupinu spěšně odváděly pryč.

Diara cítila, jak jí naskakuje husina. Kdo to ksakru byl a co se to děje?