Nová kapitola ke Ztracené (Dcera hvězd)

Po delší době jsem dopsala další kapitolu k povídce Ztracená, kterou si můžete přečíst na mém Wattpadu :) Přidávám sem ukázku, snad se vám zalíbí a pokud jo, budu moc ráda za vaše komenty, které mě vždycky tolik potěší ;-)

Arinala si nepamatovala, kdy jí naposledy takto bušilo srdce. Šok vystřídal pocit neskonalé radosti. Dívala se na svou přeživší sestru a snažila se toto překvapení vstřebat.

Onak sykl bolestí, když mu ostří dýky přejelo po ohryzku. Eriana se přes jeho rameno dívala na Arinalu. „Mám ho zabít?“

Ta si muže přeměřila pohledem. Ano, jistě by tím vyřešily nechtěný problém. Arinale se ta vražda ale z nějakého důvodu příčila.

„Snad mě nechcete vážně podříznout?“ vyjekl Onak a vzápětí znovu sykl, když Eriana přitlačila ostřím.

„Proč ne, slídile?“ zašeptala mu do ucha.

„Ale no tak, nemám jedinej důvod vyzradit vaši přítomnost, koho by to asi tak zajímalo? Lidi by to jenom vyděsilo, vždyť darkíly maj bejt všechny dávno mrtvý!“

Arinala zachytila sestřin pohled. Přikývla.

Onak klopýtl, když ho Eriana pustila. „Pro jistotu tě svážeme.“

„To snad ne!“

Arinala popadla provaz visící pod sedly, a poté, co muže odzbrojily, mu svázaly ruce i nohy a posadily ho na zem do rohu vedle balíku sena. Teprve teď se Eriana uvolnila. Její oči zjihly a v obličeji se objevil úsměv. Stiskla Arinale ruku. „Myslela jsem, že jsem zůstala sama.“

„To i já,“ vydechla Arinala. „Saraneth tvrdila, že jsi padla.“

Eriana přikývla a náhle zkřivila tvář bolestí. Držela se za bok.

„Jsi zraněná?“ lekla se Arinala. Eriana pomalu zamířila ke vratům a vyšla ven do ohrady. Zastavila se na louce a zaklonila hlavu k hvězdnému nebi. Na vteřinu zavřela oči. „Hvězdy mne uzdraví.“

„Měla jsem pátrat usilovněji,“ posteskla si Arinala. Na rozdíl od Eriany byla její tvář zamračená. „Našla bych tě.“

„Jak bys to mohla tušit? Saraneth měla pravdu. Opravdu se zdálo, že jsem padla. Zab mě proklál svým mečem. Ani netuším, jak jsem přežila. Jen si pamatuji, že poslal své muže pro Saraneth. Musela utéct.“

Arinale se při myšlence na Zaba, Pána Černých lesů, zkroutil žaludek nenávistí. „Co se stalo pak?“

Eriana hleděla do dáli, kde se jako velké černé kameny pásli bizoni. Ona však před sebou spatřila jiný obraz. Mučivou vzpomínku. Stříbrné vlasy jí spadaly na ramena a rámovaly její obličej. Arinala zatoužila ponořit se do té vzpomínky společně s ní, aby jí mohla dodat sílu. Zbyly poslední dvě, sdílející duši. Snad Eriana aspoň cítí Arinalinu vnitřní podporu.

„Čekal, až se proměním ve hvězdný třpyt. Myslela jsem, že umírám, ale přesto jsem v sobě cítila život. Pořád jsem u sebe měla meč. Když se nade mnou sklonil zmatený tím, že ještě dýchám, rozmáchla jsem se. Ani nevím, kam jsem ho zasáhla, jen jsem slyšela jeho řev. Klopýtala jsem pryč. Krev mi unikala z těla, ale stejně jsem šla dál. Vlastně Saraneth vděčím za život, protože kdyby za ní neposlal své muže, dostali by mě.“ Eriana se odmlčela a na chviličku zaváhala, než se Arinale podívala do očí a zeptala se: „Přežila?“

Arinala polkla. „Ne. Zabil ji Merod.“

„Jistě,“ krátce kývla hlavou. „Už tak je zázrak, že jsi tady ty.“

„Zab tě nepronásledoval?“

„Ale ano. Dobelhala jsem se do lesa a ztratila vědomí. Probudila jsem se v chatrči nějakého člověka. Pomohl mi a postaral se o mou ránu. Zachránil mi život. Něco takového se nestalo v celé naší historii, Arinalo.“

„Zoufalá doba,“ odvětila Arinala a odvrátila pohled. Válečnice noci nikdy nepotřebovala lidskou pomoc. S hrdostí by ji odmítla než se takto snížit. Jenže Eriana umírala a ten člověk se neptal, zda ji může zachránit. Prostě to udělal.

„Kdo to byl?“

„Nestihla jsem ho ani pořádně poznat. Rána se mi hojila rychle, ale Zab mě našel ještě rychleji.“

„Zabil ho.“

Eriana se dotkla boku a pak svého břicha. „Od té chvíle jsem na útěku. Kvůli neustálému vyčerpání se nestačím plně zhojit.“

„Dnes si odpočineš. Dnes tu máš mě.“

Eriana se mírně usmála, ale v očích se jí objevil smutný lesk. „Nezasloužím si tvou ochranu.“

„Jistěže zasloužíš.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Žádná z nás.“

Arinala se odvrátila. Stěží udržela kamennou tvář. Jako by se jí do srdce zabodlo tisíce střepů. „To už je zapomenuto.“

Rozhostilo se ticho. Tmou se ozýval cvrkot nočního hmyzu.

„Přišla jsem o svůj meč,“ promluvila Eriana. „Stejně tak zmizely poslední zbytky mé moci. Nejsem ti příliš platná.“

„Najdeme padlou hvězdu. Pořídíme ti nový meč, sice bude obyčejný, ale díky padlé hvězdě bude opět žhnout. Opět bude prolévat groní krev.“