Nový úryvek z Dcery hvězd
První ukázku z mé nové knihy Dcera hvězd, kterou právě dokončuji, jste mohli vidět už na mé facebook stránce. Teď tu pro vás mám další úryvek a věřím, že se vám bude líbit :)
Držte palce s vydáním, ať je to ještě letos! ;-)
Blížili se k okraji svahu, pod nímž ležela stezka vedoucí přímo k hvozdu S´Tharin. V dáli už byl k zahlédnutí jeho tmavý obrys – rozmazaná skvrna uprostřed bílé nicoty. Arinaly se však náhle zmocnil známý pocit. Lehounká vibrace pod kůží, která jí příjemně putovala celým tělem. Nutkání jít dál, dál, dokud to nespatří, dokud se nedotkne… padlé hvězdy.
Přidala do kroku a stanula na převisu strmé stráně. Hrudky zmrzlého sněhu se jí drolily pod nohama, ale Arinala vnímala a viděla jediné: dole, uprostřed uježděné pěšiny, přímo v zemi, mdle zářila hvězda.
„Co to je?“ ozval se vedle ní Ilan.
„To je padlá hvězda,“ usmála se Enita a záhy odrecitovala: „Arinala je potřebuje, aby oživila svoje zbraně a nahromadila moc.“
Arinala podřepla a opatrně se spustila přes okraj, když vtom Adaron vykřikl:
„Počkej!“
Všichni se otočili – Adaron ukazoval na druhou stranu stezky, mezi bílé kopce, kde se cosi hýbalo. Velké, robustní postavy. Přibližovaly se a s nimi i rachot jejich brnění a zbraní.
„Groni,“ zavrčel Ilan. Jeho mohutná ramena se nahrbila a on sevřel pěsti, až mu zapraskaly klouby. Adaron tasil meč.
„Arinalo!“ Enita se natáhla dolů a chytila Arinalu za rukáv. „Vrať se, dělej! Musíme se schovat!“
V Arinale se vařila krev a stoupal tlak. S bušícím srdcem se dívala střídavě na Enitu a na hvězdu.
„Jen ať přijdou!“ zvolal Adaron.
„Jo, a rozšlápnou tě jak veš!“ opáčil s posměchem Ilan. „Všichni na zem! Ať se ta darkíla okamžitě vrátí!“
V pozadí už slyšela dusot groních nohou. Co nevidět se vynoří zpoza kopce. Pokud se střetnou, Arinala riskuje životy všech. Ale ta hvězda… leží tam, přímo na dosah. Až ji groni objeví, jistojistě ji seberou.
Vytrhla se Enitě a napůl po zadku sjela ze stráně, až se koleny zabořila do obřích závějí, které ležely podél cesty. V mžiku je přelezla a přiskočila k bílému kamínku, zavrtaném v zamrzlé půdě.
„To je bláznovství,“ hučel Ilan, který už nahoře grony vyhlížel.
„Už jsou tady, Arinalo!“ křikla Enita. Arinala nožem hvězdu vydloubla, strčila ji do kapsy, a když se narovnala, spatřila je.
Obrovité rohy a bílé obličeje, svalnaté paže a blýskající se brnění, rozložitá těla vyvstávající v dáli uprostřed cesty. Ještě stačila zahlédnout, jak se její společníci vrhli na zem, a pak sama dvěma skoky zapadla za hradbu navátého sněhu.
Jejich hlasy sílily. Ten odporný, vrčivý jazyk. Každé slovo znělo jako zachrchlání, jako sykavá nadávka. Ležela přitisknutá k závěji, a jak jí celé tělo hořelo, měla pocit, že pod ní sníh taje jako pod kamny. Okamžitě se přinutila ovládnout třas a představu, že bude odhalená, která se jí jako přízrak plížila myslí. Ne, musí zachovat ledový klid. Musí splynout s tímhle sněhem.
Těžké kroky vrzaly a skřípaly zmrzlou půdou, duněly po udusané pěšině, a kov rachotil a úpěl, mísil se s jejich chroptěním a funěním. Arinala věděla, že tohle je jeho vojsko, jeho oddíl, protože stačila zahlédnout korouhev, která se nad tou tlupou vznášela, vlála na pozadí modrého pruhu oblohy jako černorudá pěst.
Už ji míjeli. Procházeli kolem jejího úkrytu a ona s úlevou naslouchala, jak se vzdalují.
Když vtom zavelel jeho hlas: „Stát.“
Všechen ten hluk a rámus vmžiku utichl. Zavládlo ticho. Ticho tak nesnesitelně tíživé, až Arinale svíralo hrdlo a pokoušelo její chladnokrevnost.
Zaslechla křupnout jeho kroky. Byla si jistá, že stopy ji prozradit nemohly, protože pěšina byl plná šlápot. Byla to snad poničená závěj, která upoutala Zabovu pozornost? Ne. Zvedla hlavu a spatřila brázdu, kterou po sobě zanechala ve stráni, když sjížděla dolů. V duchu zaklela a polil ji ledový pot
